Pro mě od Koizumi Michiyo

20. září 2009 v 14:30 | Punky |  Povídky For me
Jak už sem řekla, Koizumi je skvělá spisovatelka a tady je důkaz...:) nádherná povídka...:) :-*



Ne, to není... nemůže být...
Jeho mysl chaoticky přecházela z jednoho obrazu na druhý, nic mu nedávalo smysl. Nemohla to být realita, nesměla! Ona by je tady jen tak nenechala, ne! Jeho by tady nenechala!
"Ne..." zašeptal, ruce i rty se mu třásly.
"Pochop to, ona už není," odpověděl. "Je to bolestné, neuvěřitelně moc, ale nějak se s tím musíme vyrovnat."
"Ty to nechápeš, máš Hinatu!" rozkřikl se.
"Ano ale ona byla moje nejlepší přítelkyně."
"To není to samé," divoce zavrtěl hlavou.
"Podívej, mám být na pohřbu..."
"Je mi to jasný," odsekl a vypařil se.
Procházel se lesem, i když měl být někde úplně jinde. Chtěl tam být, ale nemohl. Chtěl, aby žila, ale smrt už mu ji nevrátí zpátky. Měl brečet, chtěl brečet, ale otupělost mu zatměla mysl a zakalila city. Ale ono to přijde. Všechno najednou a o to víc to bude bolestivé.
Zafoukal vítr a roznesl jedno slovo, tichý šepot: "Proč?"
Vzhlédl k zataženému nebi. Těžké temně šedé mraky se zdály být tak blízko, bylo dusno, jak svou tlustou pokrývkou bránily čistějšímu vzduchu sestoupit až dolů mezi koruny stromů.
Do hlavy mu zabloudily vzpomínky a on se rozhodl. Musí tam jít, nesmí si nechat ujít JEJÍ pohřeb.
Vyskočil do koruny nejbližšího stromu a po větvích, tiše jako vánek zamířil na místo smutečního obřadu.
Zamaskoval si chakru a zastavil se. Nikdo z přítomných si ho nevšimnul a že jich bylo dost.
Rozhlédl se po davu a jeho zrak upoutal malý chlapec. Stál sám samotinký úplně vepředu, držel kytici bílých lilií a plakal. Havraní vlásky mu povlávaly ve větříku, svěže zelené oči měl upřené na hrob před sebou.
Takže to je on? napadlo ho. Opravdu se mi podobá.
Ještě chvíli jen nečinně pozoroval, jak chlapec trpí nad ztrátou své matky, ale pak už to nevydržel. Rázem mu bylo jedno, že je nepřítel, na jehož hlavu je vypsaná odměna, hlavně aby už ten malý nebrečel. Seskočil ze stromu, stále tiše a stále ještě nepovšimnut a vydal se dopředu.
To už se začly ozývat překvapené výkřiky, ale on nevnímal. Chlapec na něj zvednul své uplakané oči.
"Kdo jste?" zeptal se.
Poklekl k němu a objal ho. "Odpusť mi to, Ryuu," zašeptal mu do vlásků. "Promiň, že jsem nepřišel dřív, promiň, že jsem ti nedokázal maminku ochránit. Mrzí mě to, synku. Moc mě to mrzí..."

- Flashback -

"Sakuro, máš se dostavit k Lady Hokage!"
"Hai!" přikývla jsem a zmizela.
Ve stejnou chvíli jsem se objevila před blonďatou ženou.
"Chtěla jste mě vidět, Lady Tsunade?" dotázala jsem se jí zdvořile
"Ano, Sakuro," přikývla. "Máš misi."
"Jakou?" chtěla jsem vědět, ale ve skutečnosti mě to nijak zvlášť nezaujalo.
"Sasuke Uchiha..."
Jen to jméno upoutalo mojí pozornost. Zkoprněla jsem a těsněji si k tělu přitáhla černý plášť, jako by se snad ochladilo, ale věděla jsem, že teploměr ukazoval pořád stejné hodnoty.
"Už nevíme, co s ním dál," pokračovala Tsunade ztrápeně. "Pro Konohu znamená opravdové nebezpečí. Zvlášť teď, když už jeho síla vzrostla natolik, že zabil Orochimara, Itachiho i Madaru. Tvým úkolem je nějak tuto zapeklitou situaci vyřešit."
"Ale jak?"
"Buď ho přivedeš zpět do vesnice, nebo ho budeš muset zabít."
"Dobře," přikývla jsem a nedávala přitom najevo svoje pocity. "Půjdu se připravit."
"Sakuro!" zastavila mně. "Vím, že jsi jiná. Dospěla jsi, změnila ses, zlepšila ses, ale... vím, že tvé city k... němu jsou pořád stejné. Jestli chceš, mohla bych -"
"Ne, já to zvládnu," prohlásila jsem rozhodně.
"Ale Sakuro!" zavolala ještě, v místnosti už ale nikdo kromě jí samotné nebyl. "Hodně štěstí," špitla.

"Do prdele, já jsem v hajzlu!" zanadávala jsem a kopala přitom do kamínků, které se mi dostaly pod nohy.
K čemu je mi moje - jak lidé často říkají - brutální síla, když ji proti němu nedokážu využít? Proti všem ostatním, jen ne proti Němu!
Z úvah mě probralo až naléhavé volání.
"SAKURO!!!" Poznala jsem hlas Naruta.
"Ano?" otočila jsem se za ním.
Všimla jsem si ještě jedné postavy, Hinaty. Naruto za sebou černovlásku neúprosně táhnul a ona byla rudá jak rajče.
"Že nevíš, co se stalo!" křičel.
"Kromě toho, že jsem nejspíš ohluchla.." nenápadně jsem ho upozornila na jeho poněkud hlučnější chování. "Konečně jste se dali dohromady?"
Naruto rozzlobeně našpulil rty. "Jak to víš?"
"Tak se na sebe podívej," neudržela jsem se rozesmála se. "Přímo záříš! A Hin... takhle rudou jsem tě ještě neviděla."
Hinata zčervenala ještě víc a Naruto jen brumlal cosi o tom, že jsem mu zkazila překvapení a radost.
"To je dobře, že jsem vás potkala," změnila jsem rychle téma. "Mám misi a ani v nejmenším netuším, jak dlouho budu pryč."
"A co máš za misi?" chytnul se hned Naruto.
Sklopila jsem zrak k zemi. "Sasuke..." špitla jsem pak.
Na chvíli zavládlo ticho, ale Naruto ho brzy přerušil. "Tak to ne, jdu s tebou!"
"Ani náhodou!" ozvaly jsme se s Hin obě současně.
"Je to jen MOJE mise a ty tady hezky zůstaneš a budeš chránit Konohu!" pokračovala jsem dál sama. "A Hinatu..."
"Ale vždyť," začal Naruto, to už jsem se však otočila na podpatku a zamířila pryč. "Ty ho miluješ!" zakřičel za mnou.
Bolestně jsem zavřela oči, ale nezastavila se, šla jsem dál. Jen co jsem jim zmizela z dohledu, přemístila jsem se do svého domečku na kraji lesa, rychle si sbalila věci a rozeběhla se k bráně vesnice, kterou jsem úspěšně prolítla, aniž by se mě můj blonďatý kamarád pokusil zastavit.
Tsunade mi nedala žádné další informace, ani totiž nemusela. Moc dobře věděla o tom, že jsem sledovala všechny zprávy o mladém Uchihovi, které se do Konohy kdy dostaly.

Cesta do krajiny, kde se naposled nacházel Sasuke a jeho tým, mi trvala dva dny vytrvalého běhu. Za celou tu dobu jsem se zastavila jen jednou, pár hodin si odpočinula, pak jsem pečlivě zamaskovala veškeré pozůstatky po svém chvilkovém utáboření a pokračovala v cestě.
Příliš brzo jsem ucítila stopy známé chakry. Nestačila jsem se duševně připravit a najednou prostě bum a rázem jsem věděla vše o Sasukeho pohybu.
"Tak už to začíná," povzdychla jsem si a změnila podle něj směr.
Dlouhou dobu jsem sledovala celkem čtyři lidi, celý tým Taka, ale najednou tři prostě zmizeli a zůstal jen jeden. A jeho chakru pro mě bylo naprosto nemožné nepoznat.
Během chvíle jsem taky zjistila, že neutíká, ale stojí. Jako by o mně věděl a čekal na mě.
Což - jak se brzo ukázalo - taky byla pravda.
"Rád tě vidím, Sakuro," pozdravil mě, stojíc k mně zády.
Zamračila jsem se. Jeho tón se mi ani v nejmenším nelíbil. Hned jsem si připadala zase jako ta malá ufňukaná holčička, neustále označována za otravnou. Už jsem zcela zapomněla, kolik arogance se v každé jeho větě, v každém jeho slově skrývá.
"To se nedá říct o mně, Uchiho," sykla jsem.
"Já to myslel vážně," namítl úplně jiným tónem a otočil se k mně.
Zalapala jsem po dechu, když jsem na jeho tváři uviděla tak nádherný úsměv. Usmívá se! prolítlo mi hlavou. Usmívá, usmívá, usmívá!
A nebyl to žádný z úsměvů, které jsem si pamatovala. Tehdy uměl jen vítězný, když někoho přemohl, vražedný, když potkal nenáviděnou osobu a měl dobrý plán, ďábelský, když jeho soupeř něco podstatného přehlédl. Tenhle byl takový potěšený, jako by se stalo něco, na co dlouho čekal.
Jo, na možnost mě zabít, pomyslela jsem si trpce.
"Tak jak ses zlepšil?" křikla jsem na něj a nandala si své černé rukavice.
"Ty chceš bojovat?" zeptal se, naklonil hlavu na stranu a zabodl do mě zkoumavý pohled.
"Jestli se dobrovolně vrátíš do Konohy, tak ne."
Ušklíbl se. "Co pořád máte s tou Konohou? Pořád vás dirigují, tohle můžeš dělat a za tohle pro změnu půjdeš sedět. To vám nic neříká svoboda, volnost?"
"Láska, přátelství, oddanost?" opáčila jsem kousavě.
"Kdybys hned nechtěla souboj, něco by ses o tom dozvěděla, ale smůla."
Zamračila jsem se a on na to reagoval úsměvem.
"Opravdu chceš bojovat?" pochyboval.
Jestli se nepřestane takhle usmívat, řeknu něco, za co se později asi přerazím, pomyslela jsem si. Úsměv mu totiž ták slušel.
"Chci zjistit, jestli jsou mezi námi pořád takové rozdíly jako kdysi!" prohlásila jsem ovšem rozhodně.
"Jak myslíš," pokrčil rameny. "Ale já bojovat nechtěl."
Já taky ne, napadlo mě ještě. Pak už se ale ozvala pořádná rána, jak země mezi námi vyletěla do vzduchu vymrštěná obrovskou silou výbuchu a já jsem odskočila dozadu, aby mě tlaková vlna taky náhodou nesmetla. A Sasuke zrovna tak.
Odrazila jsem se od větve stromu a vyletěla mu vstříc. V očích mu už zlověstně zářil Sharingan, ale pořád se tvářil tak nějak smutně, zklamaně a zároveň i potěšeně.
Snažila jsem se, dokonce vypadal, že se mnou má aspoň trochu problémy, ale ač jsem po tom toužila sebevíc, prostě jsem nedokázala udělat něco, čím bych opravdu účinně mohla ohrozit jeho život. V hlavě jsem si takové útoky vždycky rychle a pečlivě naplánovala, ale srdce mi pak těsně předtím, než jsem je vykonala, prostě převzalo kontrolu a já jsem změnila promyšlenou strategii. Možná díky tomu pak moje útoky vypadaly chaoticky.
Přesto jsem nepřestávala.
Ale Sasukeho to po hodině asi přestalo bavit. Lehce můj útok vykryl, chytnul mě za ruce a přirazil mě na strom. Vyjekla jsem a rychle se snažila najít dech.
"Promiň, nechtěl jsem být tak hrubý," omluvil se Sasuke.
Vytřeštila jsem na něj oči. "Ty se... omlouváš?" Můj hlas přeskočil o oktávu víš.
"Já jsem nechtěl bojovat," upozornil znovu.
Bohužel pro mě dokázal moje ruce pevně uvěznit v jedné dlani a hřbetem volné ruky mi přejel po tváři.
"Chtěl jsem něco úplně, úplně jiného," dodal.
Zatajil se mi dech. Ten tón, kterým to vyslovil...
Začala jsem uvažovat, kdy a kde jsem to zase usnula.
"Na co myslíš?" zašeptal mi do ucha a po zádech mi přeběhl mráz.
Zadívala jsem se mu do očí. "Kdo to schytá, až se zase probudím," hlesla jsem pak. Mám pocit, že to znělo trochu... no budiž, pořádně omámeně. Ale nemůžu za to, že tak krásně voní!
Když jsem přestala fetovat tu jeho vůni a zase začla vnímat okolí, všimla jsem si, že se na mě dívá s pobaveně zvednutým obočím.
"Až se zase probudíš?"
"Jak jinak by se mi tohle mohlo zdát, hm?"
"Ty si myslíš, že tohle je sen?"
Proč zase nasadil ten svůdný tón?! Jak se má člověk soustředit, když uvažuje nad něčím... nemravným? Aspoň teda mně to ani v nejmenším nešlo.
"Pak se nechci nikdy probudit," zašeptal mi do ucha.
Zavřela jsem oči. Připadala jsem si jak v ráji, i když jsem byla stoprocentně přesvědčená, že se mi to jen zdá - to by ovšem nebylo nic zvláštního, každou noc, vlastně kdykoliv, kdy jsem zavřela oči, jsem snila právě o něm.
"Proč?" zasténala jsem. "Proč se mi to pořád musí zdát? Ničí mě to a pořád se to opakuje. Pak kdy mě zase praštíš do hlavy a se slovem: 'děkuju' zmizíš?"
"Proč bych to dělal?"
Nějak jsem si neuvědomila, že se ke mně nebezpečně přiblížil.
"Protože tak je to pořád. Vždycky odejdeš! Už mě unavuje pořád tě prosit, abys to neudělal. I když si vždycky říkám, že nesmím, už ne, vždycky ti nakonec podlehnu a prosím!"
"A co kdybych prosil já? Co kdybych prosil, abys mi už nezmizela ze života?"
"Pak se z noční můry stane ten nejhezčí sen pod sluncem."
Otevřela jsem oči a okamžitě jsem se začla utápět ve zdánlivě nekonečně hluboké černi. Když se na mě pak usmál tak nádherně, že se mi podlamovala kolena, začla jsem uvažovat, že tohle je moc reálné, aby to mohl být sen, ale zároveň moc krásné, aby to mohla být skutečnost.
Pustil mě a já jen doufala, že se nesesypu na zem, když mě teď nic nedrží, ale naštěstí jsem to ustála.
"Pak tedy začínáš snít ten nejhezčí sen pod sluncem," zašeptal a tajemně se usmál.
Než mi došlo, jaké se mnou má záměry, už je uskutečnil. Políbil mě. A já, pořád neuvažující o tom, že by to jen mohla být realita, jsem mu polibky s radostí oplácela.
"Chudák Naruto, ten to schytá, až mě vzbudí," soucítila jsem se svým kamarádem, když jsme se od sebe se Sasukem odtrhli, abychom nabrali vzduch.
"Neschytá to, protože tohle není sen," upozornil mě Sasuke.
"To ti tak budu věřit," opáčila jsem. Tyhle jeho neustálé řečičky, že tohle je skutečnost, mi začly nahlodávat sebevědomí.
Zoufale zaklel. "Fakt už nevím, jak tě mám přesvědčit! Mám tě něčím vzít po hlavě, nebo tě hodit do řeky? Vyber si, mně je to jedno, hlavně když mě konečně přestaneš štvát s tím: 'až se probudím...' apod.!"
Zírala jsem na něj jak na naprostýho vola. "Takže," začla jsem pomalu, jak se mi to v hlavě srovnávalo. "Tohle není sen?"
"Blik cvak," zašklebil se na mě.
"A ty... a já... ó můj bože!" vyjekla jsem a začla jsem kolem běhat jak naprostý idiot, který ještě ke všemu právě zdrhnul z blázince - aspoň to tak muselo vypadat. "Panebože, ježkovy zraky..."
"Sakuro," pokusil se moje nesmyslné pobíhání zastavit Sasuke, všem neúspěšně.
"Sakuro!" zakřičel na mě a já udělala jediné, na co jsem měla sílu a na co se můj mozek dostatečně vzchopil - flákla jsem sebou na zem.
"No do háje, já jsem ale lama," uvědomila jsem si. "A pořádná!"
Pak už jsem uslyšela velmi, velmi neznámý a nezvyklý zvuk. Když jsem se za ním otočila, uviděla jsem Sasukeho, který právě se zavřenýma očima ležel na zemi a smál se ostošest. Chvíli jsem na něj vyjeveně civěla, ale když mu od smíchu začly téct slzy, rozesmálo mě to taky.
"Ty jsi vážně máklá, Sak," prohlásil Sasuke mezi návaly smíchu.
"Vím," přiznala jsem. "Ale kdybych nebyla, dávno bych se na tebe vykvajzla a našla si někoho, kdo by se mnou opravdu chtěl být, kdo by mě opravdu miloval."
Jo, jo, já vím, plácala jsem naprostý hovadiny. Ale Sasuke najednou ztichnul a já na sobě ucítila jeho pohled. Pak zašustila tráva a za chvíli už se nade mnou skláněl v celé své kráse - a ta je jen tak mimochodem opravdu oslnivá.
"Slyšel jsem dobře?" dotázal se a probodal mě přitom zkoumavým pohledem.
"Co?" nechápala jsem a přitom se usilovně bránila smíchu.
"Někoho, kdo by se mnou opravdu chtěl být, kdo by mě opravdu miloval," napodobil mě, ovšem trochu kousavě a výsměšně.
Zamračila jsem se. "A nechceš si snad se mnou jen užít?"
Teď se zamračil on. "Kdyby jo, nečekal bych tady na tebe a využil Karin. Zaprvé - byla blíž. Zadruhé - je mnohem podmanivější."
Tohle se mi ani v nejmenším nelíbilo a rozhodně jsem se nesnažila nedávat to najevo.
"Ale když to tak vezmu," zauvažoval nahlas Sasuke. "Ty jsi hezčí, milejší, věrnější, upřímnější - neber si to osobně, ale neumíš moc dobře lhát..."
Jak pomalu vyjmenovával moje vlastnosti, začla jsem rudnout rychlostí blesku. Měla jsem pocit, jako by mi s každým jeho dalším slovem do tváří natekla další a další krev.
"...A narozdíl od Karin," řekl a já poznala, že už se přiblížil konec, "umíš milovat. A navíc právě mě."
Usmál se na mě tak kouzelně, že se mi zatmělo před očima.
"Prr, kotě, brzdi!" vykřikl najednou. "Přece mi tu neomdlíš!" Žert mu svítil i v očích.
Zrudla jsem ještě víc - ačkoliv jsem si myslela, že to už není možné, protože už na začátku jeho výkladu jsem měla pocit, že veškerá moje krev se mi nahrnula právě do tváří, takže když tam přitékala stále další a další, nevěděla jsem ani v nejmenším, odkud se bere.
"A co bys dělal, kdybych tady a teď omdlela?" zeptala jsem se jen tak ze zvědavosti.
"Unesl bych tě," řekl tajuplným a strašidelným tónem. "Ale když nad tím tak přemýšlím," dodal zamyšleně. "To udělám stejně!"
Vykřikla jsem, když jsem se najednou octla v jeho náruči, ale pak už mýtinka, na které jsme doteď oxidovali, zmizela a místo ní jsme stáli v potemnělé místnosti. No, potemnělé... popravdě tu byla tma jak v pytli.
"Počkej chvilku," zamumlal Sasuke a pustil mě na zem.
Potmě jsem udělala pár váhavých kroků, ale pak jsem o něco zakopla a spadla. Naštěstí do měkkého. Hned nato se rozsvítilo.
"Co to děláš?" rozesmál se, když mě viděl. Já si totiž trochu přerazila nohu - praštila jsem se do holeně o kraj postele - a flákla sebou přímo na matraci, kde jsem se teď převalovala a úpěla ostošest. Ta zatracená noha mě fakt bolela. Na bolest jsem ale okamžitě zapomněla, když se ozvalo moje druhé já, které - co si budeme povídat - doslova toužilo po Sasukheo dotycích.
"Postřeh!" zakřičela jsem na něj a mrskla po něm polštář.
"Hej!" vykřikl, když se polštář - přísahám, že omylem - roztrhl o... o co vlastně? No to je fuk, pokoj byl najednou prostě plný peří.
"Já za nic nemůžu," bránila jsem se, ovšem marně.
Sasuke skočil za mnou do postele a začal mě lechtat, že mi i tekly slzy.
"Dost! Prosím, už přestaň!"
Oddychla jsem si, když jsem jeho ruce už neucítila na bocích. Aspoň ne tak, že by mě jimi lechtal. Ne, on mě totiž jednou pohladil po tváři a druhou mi zašátral pod trikem. A já místo toho, abych ho zastavila, jsem z něj ještě servala jeho košili a vrhla se na něj asi jako Naruto po dlouhé dietě, co právě uviděl čerstvou a voňavou porci ramenu.

Během chvíle utekly už dva týdny.
Zůstala jsem se Sasukem v jejich skrýši, věnovali jsme se jeden druhému a já byla konečně šťastná. Docela mě překvapovalo, že i když náš noční program byl stejně nabitý jako ten denní, vůbec jsem necítila únavu.
Juugo i Suigetsu mě mezi sebe vzali v pohodě, jen Karin vyšilovala. Ale ta mi byla ukradená. Měla jsem Sasukeho, to mi stačilo. Ale pak začal chodit pryč, doma nebyl celé dny. Ale nejvíc mě štvalo, že s sebou bral celý svůj tým, jen já tu musela zůstávat. A Karin to samozřejmě příšerně těšilo.
Vždycky, když se vrátili, stála u něj a něco mu brebentila do ucha. Kdyby neměl v očích vepsané naprosté nevnímání okolí, asi bych i začla žárlit a možná i tropit menší scénky, ale takhle jsem to jakžtakž překousla.
Měsíc po mém příchodu jsme se už téměř neviděli, takže ani nevěděl o pár změnách. Začlo se mi bez nějaké příčiny dělat blbě, můj jídelníček byl ujetý a přeplněný. Tušila jsem, co to znamená a moje domněnky ještě podtrhávala skutečnost, že už jsem dávno měla dostat měsíčky a ono stále nic. Ale měla jsem strach udělat něco, čím by se to dalo potvrdit.
Jednou večer jsem zaslechla rozhovor Sasukeho a Suigetsa.
"Mám strach," říkal právě můj vyvolený. "O to víc, když se ten hajzl Kabuto začal potulovat zrovna tady v okolí."
"Budu ji hlídat, jestli chceš," navrhl se Suigetsu.
Nevydržela jsem jen tak stát a poslouchat za dveřmi. "Co je s tím slizounem?" vpadla jsem do místnosti a dost ty dva překvapila.
"Sakuro!" vzpamatoval se pak Sasuke, usmál se na mě a natáhl ke mně ruku.
Přicupitala jsem k němu, něžně ho políbila a zůstala v jeho hřejivé náruči.
Stála jsem k němu přitisknutá zády a on mě držel pevně, ruce se mu křížily na mém břichu a dlaně měl položené na mých bocích.
"Běž do pokoje, lásko, ano?" zašeptal a na chvilku mi položil hlavu na rameno. "Potřebuji se tady se Suigetsem ještě na něčem domluvit, pak za tebou přijdu. Miluju tě."
Přikývla jsem a i když se mi to nelíbilo, poslušně jsem odklusala. Opatrně jsem za sebou zavřela, rychle se převlékla a vklouzla jsem do teploučkých přikrývek. Zachumlala jsem se v nich a čekala jsem. Sasukemu to trvalo déle, než jsem si myslela.
Když konečně vstoupil do pokoje a lehnul si vedle mě, už muselo být dlouho po půlnoci.
"Co se děje?" zeptala jsem se ustaraně, když jsem si všimla strachu a únavy v jeho očích.
Zavrtěl hlavou. "To nic," zamumlal a políbil mě do vlasů. "Spi, květinko moje, potřebuješ si odpočinout."
"Nechci spát, dokud mi to nevysvětlíš!" protestovala jsem a umanutě našpulila rty.
"Prosím, nedělej mi to ještě těžší. Už tak mám starostí až nad hlavu. Miluju tě, prosím, poslechni mě, lásko."
"Vyděrači," zamumlala jsem a zívla.
"Miluju tě, Saky," opakoval. "Tak moc, tak hrozně moc tě miluju."
"I já tebe." Zavřela jsem oči. "Ještě pusu na dobrou noc," dokázala jsem na chvíli přemoci únavu.
Nejdřív mě pohladil po tváři a pak mě velmi, velmi dlouze a procítěně políbil
"Miluju tě, maličká," zašeptal ještě naposled, než jsem se konečně poddala říši snů. Ani mi nedošlo, kolikrát mi vlastně řekl: "Miluju tě", byla jsem moc unavená.

Ráno jsem se probudila ve své posteli v Konoze. Jako by to celé byl jen prachobyčejný sen, jako by se nic z toho nestalo.
Narutovo: "Tak ses konečně vrátila!" mě ale přesvědčilo o opaku. Na to asi Sasuke nepomyslel. A taky na to, že i tak jsem na něj měla obrovskou památku. Moje domněnky se potvrdily - naše téměř probdělé noci nezůstaly bez následků. A hmotný důkaz přišel na svět asi po osmi, spíš po osmi a půl měsících. Se jménem Ryuu a vznešenou krví, o které ale věděli jen moji nejbližší.

- End flashback -

"Tatí!" Výkřik prolomil tichou noc jako blesk z čistého nebe. A od černovlasého muže si vyžádal okamžitou reakci.
Během chvilky už rozrážel dveře. "Ryuu!" vykřikl, rudé oči mu výstražně žhnuly.
Hned ale zjistil, že se žádný útok nekoná, že to byl jen planý poplach... zase.
"Měl jsem ošklivý sen," zavzlykal malý chlapeček a víc si k sobě přitisknul plyšového medvídka. "Maminka... ona... já..." Nedokázal to ze sebe dostat celé, ale i tyhle útržky stačily, aby se jeho otec dostatečně uklidnil. Oči mu zase zčernaly, bojový postoj se uvolnil. Moc dobře věděl, co se mlaďounkému Uchihovi téměř každou noc zdá. I jeho sužovaly podobné sny. Sny, ve kterých pokaždé dominovala jedna postava. Sny, kde ji pokaždé někdo zabil. Sny, kde nejdřív musel přetrpět její smrt a následně i její pohřeb. Sny, ve kterých byl jen bezmocný přihlížející, zatímco se z růžovovlasé kunoichi vytrácel život. Volala ho, prosila ho o pomoc, tesknila po svém synkovi, ale on se mohl jen dívat na její utrpení.
"Byl to jen sen, Ryuu," zašeptal a přitáhl si hošíka se stejně barevnými a dokonce i stejně tvarovanými vlasy do náruče.
"Ale ono to bolí," vzlykal dál, malé ručky pevně sevřely otcovu košili. "Moc to bolí."
Vzdychnul. Pak svého synka opatrně vyzvedl, přenesl ho do své vlastní postele a lehl si vedle něj.
"Spinkej, maličký," zašeptal. "Tatínek je u tebe, nemáš se čeho bát."
"Děkuji, tatí," zamumlal Ryuu ještě před tím, než se jeho zelené oči zavřely a poddal se spánku.
Ale jedno slovo zapříčinilo to, že onyxové oči ještě dlouho zíraly do tmy. Jen jedno slovo, maličký, jen jedno obyčejné slůvko... a přesto ho přitom zabolelo u srdce, když si vzpomněl, že téměř úplně stejně, jen v jiném rodu říkal té, kterou tolik miloval, od které musel pořád odcházet. Nejdřív proto, že byl hloupý a zaslepený pomstou, podruhé byl důvod jiný, a sice kvůli jejímu bezpečí. Kdyby věděl, že byla těhotná, asi by si to ještě promyslel. Ale on to nevěděl.
Ryuu se v jeho náruči zavrtěl a něco ze spaní zamumlal.
Láskyplně ho pohladil a pousmál se. "Promiň mi to, chlapečku můj," zašeptal. "Dluh, který teď musíme oba splácet za moji hloupost, je příliš vysoký. Kdybych trpěl jen já... ale to, že trpíš i ty... Odpusť, Ryuu. Moc mě to mrzí."
A až teď, když se Ryuu zase zavrtěl a ručkou mu stiskl ukazováček, už víc než měsíc po pohřbu to na něj dolehlo. Za celou tu dobu neuronil ani slzičku, ale přesně jak předpokládal, bolest ze ztráty se stejně dostavila. Všechno, co ho uvnitř sžíralo, teď vykypělo na povrch, sloučené v jednu obrovskou ránu. Která udeřila.
Najednou se cítil neuvěřitelně slabý, jak tam ležel, brečel a lapal po dechu. Ne, necítil, on byl slabý. Nedokázal přežívat s vědomím, že už není šance, že ji někdy potká. Že někdy pohladí její hlaďounkou pokožku, přičichne si k jejím vlasům, ochutná její rty, podívá se do těch jejích magicky smaragdových očí - které po ní Ryuu zdědil -, splyne s ní v jednu bytost. Už nikdy.
Opatrně se vymanil z Ryuuova sevření, zvednul se z postele a zamířil do koupelny. Opláchnul si obličej studenou vodou, opřel se o umyvadlo a pohlédl na sebe do zrcadla. Co by dal za to, kdyby se na něj teď dívala ona! Kdyby tady místo něj stála ona, kdyby to on byl ten mrtvý a ona ta živá!
"Proč, Sakuro?" zašeptal. "Proč jsi odešla? Nezlobím se kvůli sobě, ale jak jsi to mohla udělat tomu maličkému nevinnému stvoření, které teď každou noc stíhají noční můry? To si nezasloužil."
Pak sebou polekaně škubnul. Měl pocit, že slyšel ženský křik a pláč plný zoufalství. Ale nejspíš se mu to jen zdálo.
"Ryuu..." zašeptal vítr, který se právě prohnal otevřeným oknem a hlučně zabouchnul dveře. A Sasuke najednou dostal strach o malého klučíka. Jako velká voda se přiřítil do ložnice a oddechl si, když Ryuu stále spokojeně oddychoval. Opatrně si k němu přilehl a ochranitelsky ho objal. Aspoň měl něco, kvůli čemu stále žil. Kdyby černovlásek neexistoval, asi by si už sáhl na život.
Už skoro usínal, když se znovu s trhnutím probral. Tentokrát se mu to nezdálo, určitě slyšel něčí hlas! A byl blízko, až moc blízko.
Okamžitě vylítnul, oči mu rozzářil Sharingan, v rukou už držel katanu.
"Ne..." Zatřásl hlavou. Hlas se zdál prosebný a zoufalý, ale on nesmí polevit. Kdyby to byla jen léčka a Ryuu by byl zraněn, nebo nedej bože zabit, nepřežil by to. A riskovat bylo moc nebezpečné.
"Prosím..." Ozvalo se. Po zádech mu přeběhl mráz a úzkostlivě pohlédl na svého synka. Zatím stále nerušeně spal.
Z balkónu zavál vítr a rozevlál záclony. V horkém létě, které momentálně panovalo, všichni větrali skoro nonstop.
"Ryuu..." Proč se mu ten hlas zdál povědomý? Ale ať si mozek namáhal sebevíc, nevydoloval z něj, komu ten šepot patřil.
"Sasuke..." Byl blíž a on ho rázem poznal.
Ne, to není možné, zavrtěl hlavou. Sakura zemřela! Zemřela, slyšíš?! Je mrtvá, pohřbená pod zemí, minimálně pod metrem hlíny!
"Sasuke..." Opakovalo se. "Prosím. Ryuu..."
I když věděl, že jeho láska zemřela, nemohl se zbavit divného pocitu, který mu nahlodával sebevědomí. A vidina, že by přeci jen mohla žít, byla moc lákavá, snadno se jí začal poddávat.
"Sasuke... lásko..." Hlas se začal vzdalovat a Sasukeho zčistajasna zachvátila panika.
"Ne, neodcházej!" vykřikl do tmy a vyběhl na balkón. "Prosím, zůstaň, nechoď!"
Něco těžkého dopadlo na podlahu za ním. Zkoprněl, bál se otočit. Co když to přeci jen byla past a Ryuu je teď...
Odmítl na to myslet a radši se pomalu, pomalinku otočil. Zalapal po dechu, když na zemi spatřil temnou siluetu.
"Sasuke..." Hlásek byl neuvěřitelně slabý, ale rozhodně ho slyšel.
"Sakuro..." zašeptal a váhavě vykročil k osobě ležící na zemi. Ta se zatím opatrně sebrala a postavila se.
A pak už uviděl její andělskou tvář, její růžovoučké rty zformované do krásného úsměvu a smaragdové oči. Nezmohl se na slovo, jen na ni zíral jako na zjevení.
"Ale vždyť..." slova mu na chvíli uvázla v krku. "Máš být mrtvá," dostal ze sebe nakonec.
Usmála se. "Ale nejsem," řekla pak. "Už můžeme zůstat spolu, žít jeden pro druhého a pro našeho synka. Všichni spolu, v bezpečí."
"Já to nechápu," zasténal. "Zdá se mi to? Asi ano," odpověděl si hned. "Jak jinak se vysvětluje tvoje smrt."
"To všechno bylo ubohé divadýlko. Kabuto se začal objevovat v okolí a já měla strach, že chce něco udělat Ryuuovi, tak jsem nahrála vlastní smrt a vydala se do lesa, abych toho slizouna zabila sama."
"Tím by se vysvětlovalo, proč jsme ho našli polomrtvého. Byla hračka ho dorazit. Ale proč ses nevrátila dřív?"
"Noo... nejdřív jsem tě šla hledat, až před několika dny jsem se dozvěděla, že jsi v Konoze a bydlíš v mém domě s Ryuuem. Tak jsem se vrátila."
"A proč ses mi zhroutila na podlahu?" Jeho hlas zněl ustaraně.
Zazubila se na něj. "Jen jsem unavená, nic víc."
Pousmál se. "Pojď sem," vybídl ji a sám jí vykročil vstříc.
Vklouzla mu do náruče a okamžitě mu nastavila rty, které rád ochutnal. Po takové době skoro zapomněl, jak neuvěřitelně sladké jsou. Ale jen skoro!
"Naruto tě zabije, víš o tom?" tiše se zasmál. "Roztrhne tě jako hada a pak tě zase složí dohromady, aby tě mohl obejmout."
"A ty uděláš co?"
"Já? Noo... já začnu připravovat svatbu."

***THE END***

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pejsaneb Pejsaneb | Web | 20. září 2009 v 16:57 | Reagovat

http://modelky-a-celebrity.blog.cz/0908/sonb-o-nejlepsi-blog-prihlasky
Přihlaš se !

2 Kirawa Kirawa | Web | 20. září 2009 v 17:34 | Reagovat

thakže máš kopec odvahy.....to sa mi páči ak ešte stále máš záujem zapíš sa prosím ťa sem :D http://kunoichi-4ever.blog.cz/0809/rozdelenie-sb

3 Kirawa Kirawa | Web | 20. září 2009 v 17:47 | Reagovat

prepac ten prvy link je nespravni tuto sa zapis http://kunoichi-4ever.blog.cz/0907/sb-hlaste-sa      ............a mas pravdu ta poviedka je uzasna

4 Kendy*SB* Kendy*SB* | Web | 26. září 2009 v 21:36 | Reagovat

klááásny....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama